Robert Glover se ve své knize „No More Mr. Nice Guy“ ptá:

Věříte, že by vás vaši blízcí měli rádi i nedokonalé?

Kdekdo s tím zápasí, nejen mnozí z mých klientů (mužů trpících „syndromem hodného kluka“).

Ta otázka mě zaujala, protože nejraději nemáme lidi dokonalé. Nejraději máme ty, ke kterým cítíme důvěru. To je koneckonců i důvod, proč čím dál častěji vidíme reklamy, které vypadají, jako by je spontánně natočil běžný uživatel produktu či služby na svůj vlastní mobil, nikoliv profesionální tým.

Mezi hlavních ingredience důvěry patří přirozenost, pravdivost, autenticita, integrita. Nikoliv falešná fasáda.

Když si na něco hrajeme, když se přetvařujeme, když nosíme masky, druzí to vycítí. Ne vždy vědomě, ale vycítí. A pak nás nemohou mít rádi naplno, protože nevědí, koho před sebou vlastně mají. V horším případě pro nás a v lepším pro ně si od nás instinktivně drží odstup. Ten instinkt jim totiž říká: pozor, tenhle člověk je nečitelný a těžko říct, co od něj čekat.

Víc důvěřujeme tomu, kdo řekne „tohle neumím, ukaž mi to“ nebo „spletl jsem se, opravím to“. Ne tomu, kdo tvrdí, že zvládá všechno. Ten druhý nás totiž nutí neustále odhadovat, kdy jeho slova přestanou platit. Kdysi jsem se snažil být takový zaměstnanec a šéfa jsem tím uváděl do nezáviděníhodných situací.

Pravda se nakonec ukáže, byť holt někdy až zpětně, po dlouhé době a napáchání škod. A to ve vztazích, financích, ve výchově dětí nebo třeba na životním prostředí.

V našem chování je tedy paradox: usilujeme o dokonalost, abychom byli přijatí. A právě tím se o přijetí připravujeme. Dokonalost nemá za co chytit. Je nám totiž cizí – my ji ve svých životech de facto neznáme. Blízkost vzniká jinde — tam, kde je vidět dovnitř.

Gloverova otázka by nás tedy nakonec měla vést k jiné otázce:

Dovolíme blízkým vůbec někdy poznat, jací jsme?

🔥 Výzva na tento týden

Vzpomeňte si na člověka, kterému nejvíc důvěřujete. A zeptejte se sami sebe: je to proto, že je bezchybný? Nebo proto, že je čitelný?

A pak udělejte jednu věc: řekněte někomu blízkému jednu pravdivou větu, kterou byste běžně schovali. „Tohle neumím.“ „Nevím si s tím rady.“ „Mýlil jsem se.“ Jednu větu stačí, vysvětlování a obhajování se je nadbytečné. A sledujte, co to udělá — s ním i s vámi.

PS: Tématu masky, kterou si hodní kluci nasazují, se věnujeme ve Výzvách hodného kluka i v mužských kruzích.