Kouč, který sám prošel terapií, vidí ve všem Vnitřní dítě. Manažer, který se naučil delegovat, začne delegovat i to, co má udělat sám. Táta, který se naučil stanovovat hranice, je najednou staví i tam, kde je mnohem vhodnější obejmout.

Sám to znám z vlastní praxe. Roky pracuji s tématem hranic — u sebe i u klientů. A přesně proto jsem si jednoho dne uvědomil, že hranice stavím i tam, kde je situace nežádá. Někdo mi jen chtěl něco sdělit, a já jsem v tom hned slyšel útok na svůj prostor. Nebo výchovné hranice – někdy se leknu toho, jak chladně asi působím a znejistím, jestli jsem příliš upjatý nebo ustrašený (co u výchovy dětí může být de facto totéž).

Zkrátka: Nástroj, který mi jinde skvěle slouží, se v tu chvíli stal clonou — bránil mi vidět, co se přede mnou skutečně děje.

Psycholog Abraham Maslow to vystihl jednou větou:

“Kdo umí jen zacházet s kladivem, má sklon vidět ve všem hřebík.”

Čím lépe ovládáme jeden nástroj, tím větší je pokušení sáhnout po něm pokaždé — i tam, kde se vůbec nehodí.

Není to chyba kladiva. Problém je, že přestaneme vidět, jaký problém před sebou skutečně máme, protože se na něj díváme skrz to jediné, co už umíme. Naše síla se tiše promění v naši slepotu.

Stoikové měli na tohle vlastní lék: neustále se ptát, s čím máme skutečně co do činění, a co je jen náš zaběhnutý reflex. Ne každý problém je hřebík. A ne každá situace volá po kladivu.

🔥 Výzva na tento týden

Zeptejte se sami sebe — jaké je moje oblíbené “kladivo”? Nástroj, technika nebo přesvědčení, po kterém sahám nejčastěji. A pak: kde jsem ho v poslední době použil na problém, který si žádal něco úplně jiného?

PS: Tohle platí i pro nás, kouče a mentory. Čím déle něco děláme, tím snáz uvěříme, že náš osvědčený nástroj sedí na všechno. Součástí zralosti je umět ho občas odložit — a podívat se na problém znovu, beze všeho, co už si myslíme, že víme.