Ve zralém lese se to pozná na první pohled. Pod korunou starého buku roste mladých stromků spousta, ale zůstávají malé. Čekají. Někdy deset, někdy padesát let. Rostou jim kořeny, mají listy, mají všechno, co potřebují — jen nemají světlo. A tak vyčkávají, až starý strom padne.

Pak se to spustí během jediné sezóny. Stromek, který se zdál slabý, vystřelí vzhůru.

U nás lidí vidím podobnost – v rodičovství a ve vedení lidí.

Roky jsme našim dětem stínem i ochranou, což je přesně to, co potřebují. Jenže přijde chvíle, kdy se z ochrany stává zástin. A ta chvíle nepřichází s osmnáctinami, ani s maturitou, ani se žádným osobním dokladem nebo licencí. Přichází tiše a my ji obvykle přehlédneme.

Poznáme ji podle nevyžádaných rad, které nám samy vyskočí z pusy:

„Na tvým místě bych…“

Nebo ještě hůř:

„My jsme se pro tebe dřeli, tak snad teď kvůli nám uděláš…“

A dorazíme to tajuplnou větou:

„Až budeš mít svoje děti, pochopíš.“

Stejně tak roste ve stínu člověk, kterému šéf nedá vlastní projekt, protože „to zatím udělám radši sám“.

Starý strom uhnout nemůže. My ano. Strom musí padnout, my ne. Byť právě toho se možná podvědomě bojíme. Oproti stromům máme elegantní možnosti a je jen na nás, jestli je využijeme. Stačí nebát se toho, že už nebudeme potřeba, že budeme nahrazeni. Možná jen přijde potřeba vyrůst i pro nás, ať už nahoru nebo někam do strany.

Být pro své dospělé dítě dobrým stromem znamená přestat být jeho střechou a stát se sousedem v lese. Nabídnout stín, když je horko. Ale nekomentovat, kam roste.

A ve firmě? Co myslíte vy? Napište svůj názor do komentáře.

🔥 Výzva na tento týden

Pokud máte dospívající nebo dospělé dítě: vzpomeňte si na poslední radu, kterou jste mu dali nevyžádaně. Napište si ji na papír. A pak k ní jednu větu — čemu ta rada opravdu sloužila. Jemu? Nebo vašemu klidu? Pokud klidu, tak z čeho pramení ten neklid?

Pokud jste na opačné straně: kterou svou volbu pořád ještě podvědomě obhajujete před rodiči, i když se vás na ni nikdo neptal? Tam je ještě stín.

PS: Přechod z dospívání do dospělosti se v našich končinách nikde neodehrává. Chybí nám rituál, který by ho jasně ohraničil — a chybí nám i muži, kteří by ho vedli. O tom začnu psát v dohledné době, v rámci mého nového projektu přechodových rituálů.