Znáte ten večerní pocit? Celý den jste něco dělali — telefonáty, e-maily, schůzky, nákup, něco tady, něco tam. A přesto se v posteli přistihnete u otázky: co jsem to vlastně dnes dělal? Ne že byste zaháleli. Naopak, byli jste v jednom kole. A stejně máte pocit, že jste se nikam neposunuli.

Steve Chandler tomu říká intention deficit disorder — deficit záměru. Ne že bychom neměli energii nebo schopnosti. Chybí nám směr.

A tady je potřeba rozlišit dvě věci, které se často pletou. Cíl je přesná, měřitelná meta: „uběhnu půlmaraton pátého října.” Konkrétní bod v mapě. Záměr je něco jiného — je to směr, kterým jsme obráceni. Kam a proč. „Chci žít zdravěji.” „Chci být lepší otec.” Kompas, ne souřadnice.

A teď to podstatné: můžeme mít plnou hlavu cílů a úkolů — a přesto být ztracení. Můžeme být výkonní a efektivní ve věcech, které ukrajují z to-do listu, ale nás samé nikam nevedou. Právě to je deficit záměru. Ne málo činnosti, ale nejasný směr.

Proto Chandler říká, že bez záměru nevíme, kam jdeme, ani co vlastně děláme. Cíle se pak vybírají samy, třeba podle toho, co zrovna křičí nejhlasitěji. A my běžíme, ale nevíme kam. Víme, že makáme, ukrajujeme metry a vteřiny.

Ty dvě věci se přitom potřebují navzájem. Záměr bez cíle zůstane hezkým snem, co se nikdy nedotkne země. A cíl bez záměru je jen svižná chůze, ale možná ne správným směrem. Teprve dohromady dávají dnům páteř.

Dobrá zpráva? Záměr se hledá snadněji, než to vypadá. Nemusíte znát celou cestu. Stačí vědět, kterým směrem chcete tento týden udělat krok.

🔥 Výzva na tento týden

Odpovězte si nejdřív na otázku směru: „Kam teď v životě/v práci/ve vztahu chci mířit a proč?” Napište to jednou dvěma větami, klidně nedokonale. A teprve pak k tomu doplňte jeden konkrétní cíl s termínem, který vás tím směrem tento týden posune.

Všimněte si toho pořadí. Nejdřív kompas, potom vhodné souřadnice.

Přeji vám spokojené večery.