Drtivou většinu rozhodnutí děláme na autopilota. Nejsou to totiž rozhodnutí naší úvahy, ale našeho nevědomí. A je to praktické — šetří to čas a energii.

Jen považme: kdybychom o každém svém pohybu a záměru museli přemýšlet, nestíhali bychom včas dělat věci, které nám zachraňují život. Třeba ucuknout zpátky na chodník, když koutkem oka zahlédneme přijíždějící auto.

V nevědomí máme uloženo, jak přežít. Jsou tam zkušenosti našich předků, už od pravěku. Co jim zachránilo život, to nám předali dál. A jsou tam i naše vlastní zkušenosti. Už od doby před narozením. Emoce naší matky. To, jestli byly naplňované naše potřeby. Jestli nám lidé křivdili. Jestli jsme se cítili přijímaní, nebo na okraji. A hlavně: jak jsme na to tehdy zareagovali.

Z těch podnětů a reakcí se totiž stala přesvědčení. A ta v nás pracují dodnes, aniž bychom je kdy vyslovili nahlas.

Pokud jsme se naučili důvěřovat sami sobě, máme to v životě jednodušší. Pokud cítíme svou hodnotu, dokážeme si za ní stát a dokonce si ji i ocenit. Pokud důvěřujeme možnostem našeho světa, jdeme jim vstříc.

A naopak.

Problém je, že ta přesvědčení nikde nevidíme. Nezní jako přesvědčení. Znějí jako fakta. Jako popis toho, jak svět prostě funguje:

• Když se ozvu, bude z toho konflikt.
• Kdybych si řekl o víc peněz, byl bych chamtivý.
• Musím to zvládnout sám, jinak jsem k ničemu.
• Kdyby mě poznali doopravdy, opustí mě.
• Když jí teď dám najevo, že se mi líbí, znelíbím se jí dřív, než mě víc pozná.(ano, tahle je taky z mého života 🤫)

Nikdo z nás si takovou větu vědomě nevybral. A přesto podle ní děláme rozhodnutí. Roky. Někdy celý život.

Přeučit se je jako zastavit rozjetý vagón. Nejde to vůlí a nejde to naráz. Ale i vagón se zastavit dá — ne jen silou, ale i časem, pákou a tím, že si člověk najde místo, kde se do něj zapřít.

Prvním takovým místem je vůbec si všimnout, že nějaký vagón jede.

🔥 Výzva na tento týden

Vzpomeňte si na jednu situaci z posledních dnů, kdy jste něco neudělali. Neozvali se. Neřekli si o víc. Nepozvali. Nenabídli.

A dopište tuhle větu: „Neudělal jsem to, protože kdybych to udělal, tak…”

Nepřemýšlejte a nevylepšujte to. Napište první, co přijde. Ta věta je vaše přesvědčení. Do téhle chvíle jste o něm nevěděli.

A pak k ní jednu doplňující otázku: odkud ji znám? Někdy vyskočí konkrétní vzpomínka. Někdy něčí hlas. To je ten vagón, o kterém mluvím — a tohle je první zapření se do něj.

PS: Tyto velké proměny vídávám nejčastěji u lidí na Vision Questu. A proto ho každý rok pořádám. Je to síla!

PPS: Přesvědčením, která si hodní kluci nesou z dětství, se věnujeme ve Výzvách hodného kluka i v mužských kruzích.