[Pondělní inspirace #50]
Více lehkosti v životě

Napsal Petr Hadač

Pozorovatel lidských příběhů a osudů. Kouč, mentor a lektor osobního rozvoje, který se učí nejen z kurzů a knih, ale také svého života.

Kdesi se vypráví historka o dvou premiérech, kteří spolu jednají v pracovně. Dveře se rozrazí a dovnitř vpadne rozzuřený úředník — křičí, gestikuluje, buší pěstí do stolu. Domácí premiér na něj klidně řekne: „Pane kolego, vzpomeňte si prosím na pravidlo číslo šest.” Muž zrudne, omluví se a odejde. Za chvíli se scéna zopakuje s hysterickou dámou. A pak potřetí.

Návštěvník to nevydrží a zeptá se, co je to za kouzelné pravidlo.

„Jednoduché. Neber se tak zatraceně vážně.”

„A jaká jsou ta ostatní pravidla?”

„Žádná nejsou.”

G. K. Chesterton kdysi napsal, že andělé létají proto, že se berou lehce. Není to jen bonmot. Čím vážněji bereme sami sebe, tím těžší jsme — a tím méně si dovolíme riskovat chybu, zeptat se “hloupě”, vypadat neohrabaně, začít něco, v čem jsme začátečníci.

Vážnost k sobě samému vypadá jako zodpovědnost. Často je to ale převlečený strach o vlastní obraz, i svou image – o to, jak vypadáme před ostatními, nikoliv sami před sebou.

❣️ Všimněte si toho rozdílu: můžeme brát vážně svou práci, své závazky, svá slova — a přitom se sebou zacházet s lehkostí. To je zdravá kombinace. Opak — brát smrtelně vážně sebe a přitom lehkovážně své sliby — se potkává překvapivě často.

Lehkost k sobě není lhostejnost. Je to schopnost udělat krok zpět a vidět, že:

  • ta věc, kterou právě prožíváme jako drama, bude za rok pouhá historka u kávy

  • nikdo nesleduje naše selhání tak pozorně jako my sami

  • nic se nezhroutí, když se sami sobě zasmějeme.

A hlavně: kdo se dokáže sám sobě zasmát, přestává být vydíratelný. Vnitřní kritik ztrácí páku. A dodávám jednu zkušenost, která mě překvapila: zasmát se sám sobě je jedna z forem sebelásky.

🔥 Výzva na tento týden

Vzpomeňte si na situaci z posledního měsíce, kdy jste se cítili trapně nebo pod tlakem vnější pozornosti. Napište ji na papír třemi větami. A pak ji přepište ještě jednou, ale tak, jak byste ji vyprávěli kamarádovi či kamarádce u kávy nebo piva za pět let. Všimněte si, o kolik je ta druhá verze lehčí. A že je pravdivá úplně stejně.

Nechť vás sebevážnost nebrzdí v naplňování vašich snů.

PS: A pokud brzdí, ozvěte se mi a změníme to.

Také by se vám mohl líbit…

[Pondělní inspirace #49]Jak vlastně dospět?

[Pondělní inspirace #49]
Jak vlastně dospět?

Ve starých kulturách to je věc rituálu. Chlapec se podvolí procesům, setkání se staršími muži, vědomému průchodu něčím těžkým, často život ohrožujícím. Pak jej uznají dospělým a muž se tak plnohodnotně…

[Pondělní inspirace #48]Co je dospělost?

[Pondělní inspirace #48]
Co je dospělost?

Nějaký výzkum prý zjistil, že mladí lidé skrolují v průměru 400 metrů denně. Čtyři sta metrů prstem po displeji… No dobře, co už. Pojďme dál. Jak jim těch 400 metrů obsahu obohatí život? Tipuju, že…