Ve starých kulturách to je věc rituálu. Chlapec se podvolí procesům, setkání se staršími muži, vědomému průchodu něčím těžkým, často život ohrožujícím. Pak jej uznají dospělým a muž se tak plnohodnotně zařadí do společnosti. Ženy mají také své rituály, obvykle ne tolik riskantní.

Na západě to máme jinak. Nevrátíme se ze školy nebo z vojny, aby nám pak všichni řekli:”Jsi dospělý.” Nikdo nám nepotvrdí, jaké jsou naše kvality, které jsou snadněji viditelné pro ostatní než pro nás, protože pro nás jsou samozřejmost. Nikdo nás neprovede procesem dospívání. Očekává se efekt “onoseto samoseto”. Dokonce se říká, že maturita je zkouška dospělosti, což už je vyloženě zavádějící.

A tak se ocitneme v plnoletosti jako v neznámé místnosti — bez mapy a vnitřního kompasu. Není divu, že se tolik z nás cítí jako teenageři v dospělých tělech.

Ale je možné to změnit. Stojí to pro začátek vědomé rozhodnutí.

Všechno začíná jednou zdánlivě jednoduchou věcí: rozhodneme se, že převezmeme plnou odpovědnost za sebe. Za všechno, co se nás týká: tělo, zdraví, emoce, vztahy, hodnoty, i svůj vliv na lidi kolem nás. Neočekáváme pak, že se o nás bude starat někdo jiný.

Pak přichází proces. Nemusí být vždy příjemný. Dostavují se emoce jako frustrace, nostalgie, smutek, nervozita. Někdy i hněv, zpravidla na sebe.

Ale pak — a to je důležité — přichází ten pocit dospělosti. Vjem, že jsme se opravdu změnili. Vidíme, jak rosteme. Chápeme, že pubertální uvažování k takovým výsledkům nevede.

Nemusíme na to být sami. Podpora dospělých, zralých lidí je nedocenitelná a nenahraditelná. Obzvláště tehdy, pokud bychom se rozhodli projít rituálem do dospělosti (o tom napíšu někdy příště). Potřebujeme starší, kteří vidí naše kvality, sdílejí své zkušenosti a vypráví užitečné a inspirativní příběhy.

Stát se dospělým je podle mě tedy hlavně věcí rozhodnutí, vůle a disciplíny, pomocí kterých překopeme svou psychiku z dítěte či puberťáka do plné dospělosti. To lze udělat relativně rychle. Pak je to ale o praxi být dospělý ve všech situacích. Vydat se na tuto cestu a jít dostatečně dlouho na to, abychom věděli, že zpátky už se nevrátíme.

A pak zrát jako víno. Sbírat moudrost, vstupovat do nových zkušeností, naslouchat starším a zkušenějším. To trvá skoro celý život – než my sami se staneme stařešinami. To je cesta i cíl. Něco, co dává v životě smysl.

🔥 Výzva na tento týden 🔥

Vezměte papír a napište si oblasti svého života: tělo, zdraví, peníze, emoce, vztahy, hodnoty, vliv na okolí. U každé si upřímně odpovězte na jedinou otázku: Kdo se o tohle v mém životě reálně stará?

Najděte tu jednu oblast, kde je odpověď nepříjemná. Kde čekáte, že to za vás uchopí a vyřeší někdo jiný — partner, rodina, zaměstnavatel, stát.

A pak si napište jednu větu. Ne v duchu — na papír, s datem:
„Od dneška přebírám plnou odpovědnost za ______.”

Přeji krásné zrání.

PS: Jedna z forem dospívání je i Vision Quest. Za 3 dny se ho zúčastní další skupina lidí. Otázek bude více než v tomto článku a já už se těším na to, na jaké odpovědi si přijdou.