Jenže nefunkční postoje a koncepty nám nikdo nevymění. Vlastně mi výraz “vyměnit” nesedí. Lépe mi sedí slovo “opravit”. Protože výraz “vyměnit” svádí k představě, že musíme najít nový koncept a vyměnit ho za starý, což může být náročné udělat a ustát. To máte jako s dietou nebo kouřením – ze dne na den vyměníte jeden koncept za druhý a pravděpodobně se vrátíte zpět do staré koleje. Nebo si najdete nějakého guru, který vám vymění názory… To nezní jako “žít svůj život”, že? Postupné změny – opravy – s těmi se lze snáze sžít, přináší nové zkušenosti a přepisují zkušenosti staré. Stačí chtít, srovnat si priority, najít novou vizi a snažit se objevovat, vyvíjet se a opravovat to nefunkční a narovnávat pokroucené. S velkou pravděpodobností tak půjdeme po dobré cestě a s pocitem štěstí, který si nepotřebujeme vysvětlovat, protože to budeme vědět, budeme to cítit až v morku kostí, budeme to mít “po ruce”.
Občas se klientů ptám, co by chtěli mít jednoho dne napsáno na náhrobním kameni. Možná to zní morbidně, protože u nás nejsme zvyklí s představou vlastní smrti pracovat. Vědomí si vlastní dočasnosti nás však může velmi silně ponouknout k tomu, abychom chtěli, abychom se snažili, abychom hledali a nacházeli způsoby, jak prožít život k naší spokojenosti.
A tak mám pro chlapy, kteří opouští své rodiny otázku: Co chcete mít na svém náhrobním kameni za epitaf? Na co chcete myslet, až budete umírat? Bude to radost z toho, že jste se věnovali svým koníčkům? Bude to radost z toho, že jste své partnerky měnili jako auta na leasing – nikdy jste se nedočkali trápení do kopce či dokonce koroze karoserie? Budete mít radost z dětí, které vychoval někdo jiný?
Petr Hadač
muž, facilitátor mužských a mužsko-ženských kruhů a člen rodiny, kterou založil a opustil jiný muž
Dovětek: V pohádce Auta 2 mě potěšilo, že jeden auťák-odtahovák si nechtěl nechat opravit šrámy a promáčknutí na své karoserii z toho důvodu, že mu připomínaly zážitky s jeho nejlepším kamarádem. Zakoukala se do něj auto-dáma, která s tímto auťákem zažila dramatické momenty a odnesla si z nich šrámy. Nenechala si je opravit, protože k nim přišla při zážitcích s oním auťákem-odtahovákem. Koukám na to a pak si vzpomenu, jak si chlapi stěžují, že jejich ženy mají po porodech jejich společných dětí strie, změněné tělesné proporce a kila navíc a koukají po mladších ročnících, se kterými by byl život “pohádkovější”… Bylo by fajn, kdybychom si o pohádkách víc povídali, ne je jen konzumovali jako popcorn nebo brambůrky 😉
Je to moc pěkný článek. Ale jednu věc nepostihuje. A to je okamžik, kdy je přeci jenom na místě to vzdát. Jsou věci, hranice, kde žádná snaha nepomáhá. Kdy se něco ve vztahu, tam, kam není běžně vidět, zapříčí, zablokuje. A ty můžeš dělat cokoliv, měnit cokoliv, můžeš hledat příčiny, zkoumat. Ale vše, co děláš vlastně způsobuje, že “tlačíš proti proudu”. Protože se může stát, že cosi většího než my, už rozhodlo. Může se to změnit časem nebo nemusí. Ale v takovou chvíli tlačit na to, aby vztah dál fungoval, je možná cesta špatným směrem.