Moje filozofie je velmi stoická. I kdyby “rozumět všemu” byl ideál, tak je to pro mě spíše směr než cíl (tak to má s každým ideálem). V praxi to pak vypadá takto:

1. čemu všemu chci rozumět, co všechno chci chápat, začít, pracovat s tím, vyzkoušet atd.?
2. a co bude tedy můj další krok tím směrem?

Následně jdu krok za krokem. Důležitý je především směr, až pak velikost kroků. A moje největší životní frustrace je absence kroků. Nemít výsledky mě neznepokojuje tolik, jako přešlapování na místě. Jestliže cíl je cesta, pak můj cíl je, aby se mi po té životní Cestě šlo co nejradostněji 🙂 Napadá Tě, co by na tom mohlo být paradoxní, pokud to má být funkční?

Když přestaneš tlačit na „velké cíle“ a začneš řídit jen ten další krok, paradoxně se dostaneš dál než většina lidí, co sedí u kafe a plánují svůj vrchol s podmínkou „jednou – až bude vhodná chvíle…“. Největší past? Myslet si, že smysl je jen na konci. Ne. Smysl se rodí za pochodu, v těch malých posunech, aha-momentech, občasných zakopnutích, ale hlavně v tom, že jdeš.

Cesta není by-pass k úspěchu. Cesta je život. A život je cesta.

A jestli existuje nějaký dobrý cíl, pak možná nějaká takováto verze může být podporující, inspirující a povzbuzující: Jít po té CESTĚ tak, abych byl v ní přítomný a šťastný. A tím pádem si troufám navrhnout, že Tvůj dnešní krok je teď zrovna Tvůj nejdůležitější.

Výzva na týden

Vyber si jeden malý krok, který je v souladu s Tvým velkým plánem. A udělej ho ještě dnes. Anebo ho zaplánuj, ale natvrdo. Ať v tom kalendáři nepřehlédnutelně svítí.

Přeji šťastnou Cestu!