Znáš to velmi dobře: srovnávali Tě od miminka. U někoho to začalo už ve věku, kdy tomu nešlo rozumět v rámci slov, ale děti mají emoční jazyk dříve, než svůj mateřský. A to srovnávání mělo za úkol emoce vyvolávat. Je mi úzko už při tom, co to tady píšu:

A výsledek? Je jich bezpočet, například:
Poslušnost a skrytá rebélie.

Poslušnost a zlomená vůle.
Rebélie. Tečka.
Závist.
Věčný pocit, že nikdy nejsem dostatečně dobrý, dobrá.
Neurčitá, nepojmenovaná životní nejistota.
Nevděk.
Strach z ostatních – z konkurence, z kolegů, že mě přerostou…
Strach z následků – z vyhazovu z práce (co pak budu dělat\?), z rozpadu vztahu, z opuštění, z bolesti…

Bolest nás motivuje. Nejvíce ze všeho. To je evoluce.

A proto platí, že když se budeme srovnávat s ostatními – přesněji řečeno s naší představou o ostatních – tak se vždycky budeme cítit mizerně. Tak, jako chtěl táta, máma, učitel, vedoucí kroužku, trenér…

Výzva na tento týden:
Napiš si, s kým se nejčastěji srovnáváš. Má to dvě části:
– co si o té osobě myslíš
– co si myslíš o sobě

Je to srovnávání dvou představ. Poctivý výsledek tohoto cvičení není rozřešení, kdo z vás je lepší. Je to uvědomění si toho, v čem jsi dobrý/dobrá, a v tom, jak se můžeš u toho druhého inspirovat k tomu, abys byl/a ještě lepší. A ke konci si možná všimneš, že už o tom druhém vůbec nepřemýšlíš. Posloužil Ti jako odrazový můstek. K čemu? No přece k inspiraci pro Tvůj růst!

Nechť všichni rosteme tam, kde potřebujeme.