Strach ze selhání – ten známe všichni bolestně dobře.

Jednak nás k tomu vede evoluce – jedna chyba může ukončit život.Ale v moderní době je to hlavně kulturní selhání, které nám vtloukali do hlavy v dětství. Jejich vlastní strach ze selhání ve své roli (rodiče, prarodiče, kantora, vedoucího…) nebo jejich vlastní mindrák je vedl k tomu, že nás strašili a byli na nás přísní. Neadekvátní tresty dodnes nejsou výjimky.

Stejně tak příliš ochranitelští rodiče dětem očkují strach z chyb a odrazují z dělání vlastních zkušeností.

„Za blbost se platí“, říká se. Ale cena by měla být adekvátní. Například domácí vězení kvůli rozlitému čaji způsobuje emocionální bolest, která může vést až k panickému strachu z chyby. Anebo k touze po odplatě. Za 30 let to schytá dcera nebo syn, však si počkejme…

V praxi to slyším ve větách jako: Néé, to nemůžu, (protože) to jsem ještě nikdy nedělal.

A tak kvituju pozitivní věty o chybách, které jsem viděl v alternativních základních školách i jinde:
– chyba je kamarád
– chyby mi pomáhají naučit se
– chyby děláme všichni a celý život
– chybovat je normální
– chyby ukazují, kudy cesta nevede a tím nám pomáhají najít cestu správnou

George Bernard Shaw to vyjádřil takto:
“Život strávený děláním chyb je užitečnější, než život strávený děláním ničeho.“

A ještě povzbudivější k odvaze vnímám tento citát od Cahterine Cook:
“Pokud neděláš chyby, pak neděláš rozhodnutí.”

Přísné, co? Ale velmi silné!

Tedy: ve strachu ze selhání bývá obsažen i strach z rozhodování. Vždyť „kdo nic nedělá, nic nepokazí…“ Jak nevinně zní tato ve skutečnosti jedovatá myšlenka, že?Dospělý člověk se ale rozhodovat musí. Kdo se tomu vyhýbá, necítí se dostatečně dospělý. Cítí se poníženě. Cítí deficit a frustraci. A hledá kompenzaci…

Výzva týdne:
V čem nerad/a děláš rozhodnutí a odsouváš ho do chvíle, kdy musíš nebo už je pozdě?
A jak se tvůj život změní, když si v té rozhodovací paralýze strachem řekneš:

Mám strach, ale je to vlastně ohromně vzrušující!

Budu vděčný za odezvu, na co jste si kdo přišli.