[Pondělní inspirace #67]
Stížnost není hranice

Stížnost není hranice

Napsal Petr Hadač

Pozorovatel lidských příběhů a osudů. Kouč, mentor a lektor osobního rozvoje, který se učí nejen z kurzů a knih, ale také svého života.

Letos jsem si několikrát uvědomil, že skáču sám sobě na špek „samozřejmostí“. A pak mi nějakou dobu trvá, než mi dojde, že druhá strana to nevidí „samozřejmě“ stejně jako já. Došlo mi to poté, co se mi snažila opakovaně posouvat moje hranice, o kterých jsem se domníval, že jsou univerzální a lidské (rozuměj: takhle to má každý). Tak dlouho jsem si je nechal posouvat, protože jsem podvědomě jejich špatnou komunikaci bral pokaždé na sebe, až jsem řekl „dost“.

Vedlo mě to k několika uvědoměním a o jedno se tu teď podělím.

Myslím si, že jeden z důvodů, proč si neumíme stanovovat, komunikovat a udržovat zdravé hranice, je podvědomá obava, že budu vnímaný jako pasivně agresivní, v situacích jako:

  • Máš čas? – Teď ne.

  • Mohl bys mi pomoct? – Teď nemám čas.

  • Mohli bychom se v sobotu večer sejít? – V sobotu večer se mi to nehodí.

  • …a ve středu? – Ve středu taky ne. Můžu v pátek.

  • V pátek se to nehodí mě. Opravdu nemůžeš ve středu? – Nemůžu.

Přitom to jsou legitimní způsoby, jak říct „ne“ a dát najevo, kde končí moje kapacita. A jsou to způsoby aktivní, nikoliv pasivní. Jenže ten strach jakoby říkal: nebuď pasivně nepříjemný, vyjdi vstříc! Což následně vede k vnitřnímu konfliktu – mám si stát za svým, nebo se dopustit nějaké formy oběti?

Poslední dobou narážím na termín „quiet quitting“ – teď už prý zase ustupující trend, kdy v práci uděláme jen to nutné a padla. Prakticky je to zdravé – mimo pracovní dobu nepracujeme. Je to ale natolik rozšířený jev, že dostal vlastní název. Okolí to vnímá jako pasivní agresi.

Já se u toho chování v určitých momentech přistihnu taky, ale doteď jsem se domníval, že je asertivní. Snažím se tím chránit čas na to, co je pro mě důležité. Jenže asertivní chování je to, které je jasně vyslovené. A právě tu jasnou komunikaci jsem rok a půl odkládal v jednom soukromém projektu s kamarádem – frustrovala a vyčerpávala mě stejně jako ten projekt sám, protože nebral konce. Začal se mi rozlézat do práce i do času s rodinou.

A tady se mi to spojilo. Minulý týden jsem řekl „dost“ tomu, jak jsem za tu práci odměňovaný. Nebyla to hranice. Byl to výbuch.

Hranici jsem měl nastavit u prvního posunutého termínu. A nejde o to, že bych mlčel – ozval jsem se několikrát. Jenže jsem vždycky řekl jen to, že mě to tíží. Že to trvá. Že mám i svoje věci.

Nikdy jsem neřekl tohle:

„Jestli to nedokončíme do dvou měsíců, končím. Nebudu na to mít čas věčně a nebudu kvůli tomu odsouvat svoje projekty na vedlejší kolej.“

Tahle věta mě vůbec nenapadla. Přišlo mi samozřejmé, že to musí být vidět. Odhad termínu byl i součástí původní dohody.

A v tom je ten rozdíl: Stížnost popisuje, jak mi je. Hranice říká, co udělám a do kdy. Bez té druhé části je to jen přání – a přání se dá přeslechnout, aniž by za tím byla něčí zlá vůle.

A protože jsem ten důsledek nikdy nevyslovil, začal jsem ho tiše vykonávat. Ubíral jsem ze svého nasazení. Přesně takhle funguje pasivní agrese: důsledek dorazí, ale nikdy nebyl oznámený.

Nastavování hranic musí být aktivní, vědomá práce. Může být uvolněná, klidná, ale dopředná, nikoliv tajná. Sama se neudělá.

A neříkám, že jsem měl být asertivnější. Asertivita není povaha. Je to přístup – konkrétní věta, kterou buď řekneme, nebo neřekneme.

Jinak za nás nakonec promluví až to „dost“. A to už nebývá hranice. To bývá konec.

🔥 Výzva na tento týden

Vzpomeňte si na jednu svou hranici, o které předpokládáte, že je samozřejmá. Že to tak má přece každý. A tento týden ji jednou vyslovte nahlas — dřív, než vaše obavy, frustrace či výčitky (kterýmkoliv směrem) vyrostou. Dřív, než vaši hranici někdo překročí. Jednou větou, v první osobě, bez vysvětlování. Třeba: „Já to potřebuju takto:…“ nebo „Roste ve mě napětí z toho, že…“

Všimněte si, jak moc se vám do toho nechce. Právě ten odpor je ta informace, o které tu dnes píšu.

PS: Nevyslovená hranice je jedno z jádrových témat syndromu hodného kluka. V komunitě Výzvy hodného kluka se mu věnujeme pravidelně.

Také by se vám mohl líbit…

[Pondělní inspirace #64]Nerozhodnutí je taky rozhodnutí

[Pondělní inspirace #64]
Nerozhodnutí je taky rozhodnutí

Takže si teď představte, že vás v nějaké situaci rychle napadne řešení, které se zdá být dobré. Jenže poté vám vnitřní kritik řekne, že byste tomu měli „poctivě“ věnovat více času. Abyste to neodflákli. A v tu chvíli si řekněte…