Když jsme byli děti, těšili jsme se na dárečky a to tajemství pod balicím papírem. A na to pohlazení u srdíčka, že nás má někdo rád a něco pro nás udělal. Těšili jsme se na ten kouzelný okamžik, kdy někdo věděl, že jsme si něco přáli – a vyslyšel to! Kousek našeho já bylo viděno!

Dnes už nejde o plyšáky ani čokolády. Dnes toužíme po jiných darech:

O tomto mluví jak filozofie – dávání samo o sobě mění dárce, tak i křesťanství – větší radost je v dávání než v přijímání.

Dar není jen objekt (věc, služba, pomoc), ale dárce sám je tím darem – svým činem, přítomností, úmyslem. Když dáváš ze srdce, nepředáváš jen věc. Dáváš kus sebe. A to je ten skutečný dar.

Když řekneš „já jsem od Tebe nic nedostal“, zamysli se. Možná jen nevidíš podstatu daru.
Když uslyšíš „já jsem od Tebe nic nedostal“, také se zamysli. Možná jsi nevymyslel/a věc, ale to hlavní, co jsi mohl/a dát, je cokoliv z toho, co že napsáno výše.

Možná si letos nebudeš nic přát a dovolíš si být vděčný za to, co už máš.

🎁 Výzva na tento týden
Zkus tento týden nedávat věci, ale sebe.

Petr Hadač

PS: A protože je tento článek už tak moc dlouhý, další tipy, jak k dárkům přistoupit, najdeš na této stránce úplně dole.