Možná to znáš:

Získáš uznání, pochvalu, povýšení nebo prosté „Díky, jsi fakt dobrý!“

…ale v hlavě ti to zní jako omyl!

„Kdyby věděli, že to ve skutečnosti nemám pod kontrolou, že vařím z vody, že jsem měl kliku, že jsem zrovna včera o tom náhodou něco četl, že mi pomohli kolegové, že mě to prostě jen zrovna napadlo…“

Tohle tiché „až mě prokouknou“zná víc lidí, než bys čekal/a – cca 70-80 %!* Nejsi v tom sám!!

Říká se tomu “syndrom podvodníka” (impostor syndrome), což je v podstatě strach, že nejsme dostateční, nejsme dost. Znáš ho ze školy, znáš ho z dětství a dospívání. A zůstal s tebou, jako věrný pes.

Je to strach, že to všechno stojí na náhodě, ne na Tobě. Spojený s dalším strachem, že to tak nesmí být.

Jenže…
Nikdo nehraje svou roli dokonale. Nikdo nemá jistotu.
A právě to z nás dělá skutečné lidi, ne figuríny, roboty nebo AI. A jak víme, ani stroje nejsou dokonalé a AI už vůbec ne 🙂

Síla není v tom „mít všechno v malíku“.
Síla je v tom,nezastavit se kvůli pochybnostem. Pokračovat, i když se necítíš připravený. Nesnažit se být na všechno dokonce předpřipravený. Říct „ano“ nové příležitosti, i když se bojíš, že na to nemáš. Pustit do svého života tu dynamiku, které přináší Tvé “ano”.

Možná právě ten pocit, že nejsi dost, je známka toho, že rosteš. Logické, že? Protože tento pocit mívají spíše lidé vzdělaní, kteří už zjistili, že čím víc ví, tím víc tuší, kolik toho ještě neví. (“Vím, že nic nevím.” – Sókratés)

Výzva na tento týden

Vzpomeň si na situaci, kde ses cítil či cítila jako „podvodník“.
Zeptej se sám/sama sebe: „Kdyby tohle prožíval můj blízký přítel, co bych mu řekl/řekla?“
A pak to řekni sobě. Nahlas. Třeba i do zrcadla, ať to má grády.

Přeji nový “aha” moment a vjem silné sebe-podpory.